O finanční krizi toho bylo již napsáno mnoho, média nejdříve začala na krizi upozorňovat, následně každý den hledala jakoukoli špatnou zprávu pro palcové titulky, následně se média pustila do zarputilého pátrání po vinicích krize. A vida, netrvalo dlouho a viník byl nalezen. Stal se jím nenasytný americký bankéř, který touže po tučných provizích prodává hypotéku nic netušícímu chudému americkému spotřebiteli a vykutálené americké banky převádí riziko formou cenných papírů na chudáky nic netušící investory do celého světa..

A teď ze světa pohádek do reality. Ano, jednou z příčin vzniku světové hospodářské recese byly problémy s rizikovými hypotékami v USA, které se díky moderním technologiím a vyspělosti finančních trhů přelévaly v podobě cenných papírů téměř do všech portfolií bank a institucionálních investorů, ČR paradoxně díky relativní zaostalosti a opatrné investiční strategii pramenící ze zkušenosti bankovní krize na sklonku 90.let se tomuto přílivu rizikových cenných papírů ubránila. Nicméně je třeba dodat, že globální ekonomika vesele mnohdy až nezdravým tempem rostla již téměř jedno desetiletí a každý nejenom ekonomicky vzdělaný člověk přece ví, že hospodářský cyklus tržní ekonomiky má své dva hlavní trendové cykly, tedy konjunkturu a recesi. A jednoduše po každém období růstu přichází období zpomalení či pádu, to se děje jak v životě, ve sportu tak i v ekonomice.

Po letech růstu byl světový trh zahlcen, poptávka nemohla donekonečna růst, což naivně předpokládali téměř všichni manažeři velkých společností, nelze každým rokem několikanásobně zvyšovat např. výrobu automobilů, protože spotřebitel zkrátka nechce každým rokem kupovat další a další nová auta. Ostatně velikost zásob se v globální ekonomice stále navyšovala, což by teoreticky mělo znamenat pozitivum pro spotřebitele, jelikož nabídka převyšovala poptávku, což v praxi znamená nižší cenu zboží a tudíž větší hlad spotřebitele utrácet. Co se však stalo, kde byl problém, proč spotřebitel neutrácel?

Podle mého soudu se hlavním katalyzátorem pro přerod finanční krize v hospodářskou stala média. Svědčí o tom čísla o poklesu spotřeby v různých zemí ještě před tím, než se čísla reálných ekonomik dostala do červených hodnot. Lidé pod neustálou mediální masáží o krizi, téměř každý den nám média podsouvala paralelu v podobě velké hospodářské krize z 30.let 20.st., se začali bát, že ona médii téměř apokalypticky vykládaná budoucnost světového hospodářství se naplní, a tak logicky ze strachu před ztrátou zaměstnání začali více promýšlet nové nákupy, více se zajímat o své úspory. Ano, přesně toto spotřebitelské chování je pro každou ekonomiku smrtící, klesne-li nákupní nálada spotřebitelů, neznamená to nic jiného, než menší obraty obchodníků respektive výrobců, další fází je snížení zisků či pád do ztráty a to s sebou přinese v lepším případě nucené propouštění nebo v horším případě bankroty firem. Firmy se snižujícím se obratem či ve ztrátě jsou pro banky příliš rizikovými uchazeči o úvěr, který by jim pomohl překlenout toto náročné období atd.

Nebýt ziskuchtivosti médií, jejichž práce je bohužel čím dál více ovlivňována touhou tvořit senzační zprávy a nikoli dělat poctivou nesenzacionální žurnalistiku, nebojím se tvrdit, že by hospodářská recese neměla takové následky a že by netrvala ani tak dlouho. Kdo je tedy hlavním viníkem krize - nenasytný bankéř nebo nenasytný novinář? Oba, jedou v tom spolu..

Jan Zedník, student Ekonomické fakulty JČU v ČB