Měsíce optimistických předpovědí a očekávání jsou pryč, začíná nanovo mediální masáž o pesimistických scénářích dalšího ekonomického vývoje v ČR. Není třeba propadat panice, zahoďte pomyslná lasa zpět do skříní a těšte se z každého dne, který nám je dopřán a věřte, že dno krize už je za námi!

Pohádka? Kdepak, finanční krize v pojetí krize finančních trhů, která mohla způsobit absolutní kolaps světové ekonomiky, je zažehnána. Banky a další finanční instituce z velké části již očistily svá špatná aktiva, sice za vynucené pomoci států, kterým na ten úkor vzrostl dluh jejich veřejných financí, nicméně důležité je, že finančním trhům byla naordinována antibiotika a v tuto chvíli probíhá už pouze jejich rekonvalescence, s jejímž koncem bude opět prostor pro celosvětový hospodářský růst.

Další pozitivní zprávou jsou výsledky ekonomiky USA v posledním kvartálu roku 2009, kdy HDP meziročně vzrostl o skvělých 5,7%. Proč se radovat, když za stejný kvartál v meziročním srovnání český HDP zaznamenal pokles o 4,2%? Protože ČR je malou otevřenou ekonomikou závislou na exportu zejména do zemí EU (77,1% veškerého exportu) a z toho pak především na Německu, kam proudí 29,9% veškerého našeho vývozu. A jelikož Německo je také závislé na exportu a to hlavně na exportu do USA, zjistili zde ekonomové souvislost ve vývoji ekonomik zmíněných zemí. Ekonomika Německa reaguje na ekonomický vývoj v USA s kvartálním zpožděním a česká pak se zpožděním dvou kvartálů. Podle této teorie, jež je empiricky ověřená, by tedy naše ekonomika měla zaznamenat mezikvartální nárůst HDP už ve druhém čtvrtletí tohoto roku.

Vyjde-li prognóza na základě výše popsaného modelu, pak nastane ve druhém čtvrtletí růst české ekonomiky, který s sebou přinese snížení nezaměstnanosti, znovu nalezený optimismus na straně poptávky (domácnosti, firmy, stát), byť stále s určitou mírou opatrnosti. Čili mnohými už tolik očekávané jaro nepřinese jen záři slunečních paprsků, nýbrž snad i oživení naší ekonomiky.

Jan Zedník, student Ekonomické fakulty JČU v ČB

O finanční krizi toho bylo již napsáno mnoho, média nejdříve začala na krizi upozorňovat, následně každý den hledala jakoukoli špatnou zprávu pro palcové titulky, následně se média pustila do zarputilého pátrání po vinicích krize. A vida, netrvalo dlouho a viník byl nalezen. Stal se jím nenasytný americký bankéř, který touže po tučných provizích prodává hypotéku nic netušícímu chudému americkému spotřebiteli a vykutálené americké banky převádí riziko formou cenných papírů na chudáky nic netušící investory do celého světa..

A teď ze světa pohádek do reality. Ano, jednou z příčin vzniku světové hospodářské recese byly problémy s rizikovými hypotékami v USA, které se díky moderním technologiím a vyspělosti finančních trhů přelévaly v podobě cenných papírů téměř do všech portfolií bank a institucionálních investorů, ČR paradoxně díky relativní zaostalosti a opatrné investiční strategii pramenící ze zkušenosti bankovní krize na sklonku 90.let se tomuto přílivu rizikových cenných papírů ubránila. Nicméně je třeba dodat, že globální ekonomika vesele mnohdy až nezdravým tempem rostla již téměř jedno desetiletí a každý nejenom ekonomicky vzdělaný člověk přece ví, že hospodářský cyklus tržní ekonomiky má své dva hlavní trendové cykly, tedy konjunkturu a recesi. A jednoduše po každém období růstu přichází období zpomalení či pádu, to se děje jak v životě, ve sportu tak i v ekonomice.

Po letech růstu byl světový trh zahlcen, poptávka nemohla donekonečna růst, což naivně předpokládali téměř všichni manažeři velkých společností, nelze každým rokem několikanásobně zvyšovat např. výrobu automobilů, protože spotřebitel zkrátka nechce každým rokem kupovat další a další nová auta. Ostatně velikost zásob se v globální ekonomice stále navyšovala, což by teoreticky mělo znamenat pozitivum pro spotřebitele, jelikož nabídka převyšovala poptávku, což v praxi znamená nižší cenu zboží a tudíž větší hlad spotřebitele utrácet. Co se však stalo, kde byl problém, proč spotřebitel neutrácel?

Podle mého soudu se hlavním katalyzátorem pro přerod finanční krize v hospodářskou stala média. Svědčí o tom čísla o poklesu spotřeby v různých zemí ještě před tím, než se čísla reálných ekonomik dostala do červených hodnot. Lidé pod neustálou mediální masáží o krizi, téměř každý den nám média podsouvala paralelu v podobě velké hospodářské krize z 30.let 20.st., se začali bát, že ona médii téměř apokalypticky vykládaná budoucnost světového hospodářství se naplní, a tak logicky ze strachu před ztrátou zaměstnání začali více promýšlet nové nákupy, více se zajímat o své úspory. Ano, přesně toto spotřebitelské chování je pro každou ekonomiku smrtící, klesne-li nákupní nálada spotřebitelů, neznamená to nic jiného, než menší obraty obchodníků respektive výrobců, další fází je snížení zisků či pád do ztráty a to s sebou přinese v lepším případě nucené propouštění nebo v horším případě bankroty firem. Firmy se snižujícím se obratem či ve ztrátě jsou pro banky příliš rizikovými uchazeči o úvěr, který by jim pomohl překlenout toto náročné období atd.

Nebýt ziskuchtivosti médií, jejichž práce je bohužel čím dál více ovlivňována touhou tvořit senzační zprávy a nikoli dělat poctivou nesenzacionální žurnalistiku, nebojím se tvrdit, že by hospodářská recese neměla takové následky a že by netrvala ani tak dlouho. Kdo je tedy hlavním viníkem krize - nenasytný bankéř nebo nenasytný novinář? Oba, jedou v tom spolu..

Jan Zedník, student Ekonomické fakulty JČU v ČB

Jsem studentem 3.ročníku ekonomické fakulty a už jsem skutečně nemohl nechat bez odezvy laciné, často nesmyslné výkřiky sociálních demokratů. „My máme lék na krizi“, „Vláda není kompetentní k řízení této země“, „Vláda se tváří jakoby žádná krize byla“, „Máme balíček opatření k oživení české ekonomiky (každý týden jiný, pozn. autora)“.
Téměř každý den jistě i Vy slýcháte podobné výroky, krajské volby vyhrála ČSSD díky třiceti korunovému poplatku u lékaře a volby evropské posléze parlamentní chce vyhrát z pozice „děda vševěda“, co elegantně a s odborností minimálně všech laureátů Nobelovy ceny za ekonomii vyvede naši zemi z krize.
Fakta aneb co navrhuje ČSSD a jaký by to mělo dopad. Snížení spotřební daně z pohonných hmot o 2,5 Kč/litr přinese rozpočtu ztrátu přibližně ve výši 17 mld. a je naivní si myslet, kterak provozovatelé benzinových stanic promítnou snížení daně v plné výši na svých cenách. Tento návrh pouze nechá více vydělat „pumpaře“, spotřebiteli nepřinese nic a rozpočtu ukrojí hezký balík mld.
Zavedení 30% daně z příjmu pro bohaté (ano, je třeba vysokopříjmové skupiny za jejich příjem řádně potrestat) nepřinese do rozpočtu více peněz, spíše naopak, a vše to povede pouze k tomu, že tyto skupiny budou ještě více motivovány k tzv. daňové optimalizaci tak, aby se 30% dani vyhnuly.
Jednorázově vyplatit 13. důchod starobním a invalidním důchodcům. Ano, pokud by náš stát měl z let vysokého růstu HDP vytvořené rezervy, vyplaťme těmto skupinám klidně 14. důchod (všichni bychom jim to rádi dopřáli), avšak v době globální ekonomické recese a při schodku veřejných financí, který se blíží 1 biliónu, je to stejně rozumné řešení jako léčit ze závislosti alkoholika alkoholem.
Kdepak, nejenom každý ekonom, ale i každý člověk je schopen selským rozumem posoudit, jakým „dokonalým lékem“ na finanční krizi návrhy z dílny ČSSD jsou. Takto lacině si voliče, vážená ČSSD, nekoupíš!

"Udělal jsem jim IŽP na spoření", "Prodal jsem mu investičko na 1000 Kč měsíčne kvůli daňovým úlevám".. Říkáte si, tak tohle už jsem někde slyšel(a)? Bohužel, musím konstatovat, i já.
Zasvěcení vědí, že tento způsob "poradenství" není nic jiného než sprosté zlatokopectví, které nemá se slůvkem poradenství pranic společného, i když se finančním poradcem označuje 99% finančních zprostředkovatelů (prodejci stavebního spoření počínaje, rádoby poradci poradenských společností konče).
Kvalitativní úroveň na našem trhu výrazně pokulhává za kvantitativní úrovní, přitom by tomu mělo být právě naopak, nejen z hlediska zájmů klientů. Je veřejným tajemstvím, že zprostředkovatelé mají největší provize ze životního pojištění. Proto také většině klientů zůstává po návštěvě "poradce" v rukou smlouva životního pojištění do 60 a více let věku. Každý "poradce" klientovi odůvodní jeho potřebu mít životní pojistku jiným způsobem, někteří to svádí na tzv. optimalizaci klientových financí, jiní argumentují již zmíněným "skvělým" spořením či daňovou úlevou..
Na druhou stranu, bude-li poradce dělat svou práci jako skutečný profesionál, všechna jeho portfolia budou výhradně proklientská, tj. u pojistek bude převažovat úrazové pojištění a u tvorby rezerv (krátkodobých i dlouhodobých) nízkonákladové investiční produkty, bude takovýto poradce finančně bit v porovnání s kolegou zlatokopem rozdílem klidně několika řádů..
Je to začarovaný kruh, jak z toho ven? Zaveďme náročné odborné zkoušky, po jejichž složení teprve bude možné prezentovat se jako finanční poradce. Zkoušky by měly sestávat z několika částí, např. nehypoteční úvěry a leasingy; hypoteční úvěry; životní a úrazové pojištění; pojištění majetku a odpovědnosti; investování na finančních trzích; ekonomické základy. Zkoušky by se měly alespoň jednou za 2 roky opakovat tak, aby byla zachována odbornost licencovaných poradců. Pro udělení "licence" finančního poradce by mělo být samozřejmostí podepsání čestného prohlášení, ve kterým se poradce zaváže dodržovat etický kodex fin. poradce. Zkoušky by měly být koordinovány jedinou institucí, po vzoru kolegů daňových poradců, např. Komorou finančních poradců. Ta jediná by měla dozorovat nad zkouškami potažmo udělováním licencí a zároveň se zabývat případnými stížnostmi klientů na poradce. Poradce poskytující tyto služby by pak byl za svou práci honorován klienty (např. hodinovou sazbou nebo dle Komory fin. poradců stanovených jednorázových částek za explicitně vyjmenované úkony). To by znamenalo vzdání se provizí a nebo přinejmenším omezení provizí institucí zcela na minimum.
Celý systém by se tímto stal transparentnější, jednodušší. Instituce by jistě přivítaly radikální snížení provizí, o jejich eventuální podpoře tohoto projektu není pochyb, klienti by ocenili profesionální a nezaujatou práci poradce, konečně poradce (nyní v pozici skutečného odborníka) by si získal prestiž a o finanční zajištění by taktéž nemusel mít strach, i z titulu odpadnutí konkurence, jelikož zkouškami by prošlo minimum současných rádoby poradců.
Samozřejmě výše zmíněné konkrétní představy o fungování celého systému by byly věcí diskuse, nicméně koncept licencovaného poradce odborníka se zcela minimálním či žádným provizním odměňováním by měl být zachován.
Až teprve takto radikální reformování celého systému by znamenalo kultivaci finančního trhu, slovo finanční poradce by přestalo být urážkou, ale váženou profesí. Kolegyně, kolegové poradci a zasvěcení, co nepatříte do armády zlatokopů a myslíte to s poradenstvím vážně, chcete být poradci dlouhodobě, pojďme začít debatu, spojme síly a vytvořme v České republice skutečně respektovanou profesi - finanční poradce.