Balík zásadních reforem úspěšně prošel Sněmovnou a reformním změnám již prakticky nic nestojí v cestě. Pravda, zákony musí ještě schválit Senát, ale již teď se počítá s tím, že koaliční strany ve sněmovně veto přehlasují. Vítězná bitva už je tedy dobojována. Jenže, co teď?

Vznikly zde podmínky pro vytvoření druhého pilíře penzijního systému, což je základní kámen, na kterém se dá stavět. Teď je nutné vyvolat poptávku. Úspěch reformy totiž stojí na lidech. Na tom, zda se rozhodnou do nového systému přejít.

Každého pětatřicátníka bude do budoucna čekat rozhodnutí, jakou cestou směrem ke spokojené penzi se vydat. Cesta státního důchodu může být poměrně bezpečná, ale pravděpodobně se bude snižovat její kvalita. Zatímco tedy začnete na nové čtyřproudovce, ku stáru se změní na rozoranou okrsku s výmoly, nebo ještě hůř na zablácenou polní cestu. Kdo si chce i ve stáří užívat komfortu asfaltové rychlostní komunikace a má rád dobrodružství, pro toho bude vhodné vstoupit do nového systému a zvolit dynamickou investiční strategii. Místy zažije nejspíš trochu adrenalinu, ale kdo „neriskuje, nevyhrává“. Špatně ale neudělá ani ten, kdo se rozhodne jedním kolem zůstat na cestě ke státnímu důchodu a druhým udávat tempo v penzijním spoření 3. pilíře.

Problém je, že normální člověk, kterého se reforma má týkat, je v záplavě informací ztracen. Nejspíš tak ani nevnímá, že na novém systému něco získává. A skutečně získává - možnost si vybrat z několika variant. Teď je ale zapotřebí vysvětlit lidem výhody a nevýhody jednotlivých cest, aby se mohli zodpovědně rozhodnout. A kdo jiný by měl být garantem informací, než stát? Měly by to být právě veřejné instituce, které lidem budou vysvětlovat smysl penzijní reformy. Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo Česká správa sociálního zabezpečení by měly přijít s osvětovou kampaní, která občany uklidní a dá jim prostor se rozhodnout. Jistou snahu nelze České správě sociálního zabezpečení upřít ani teď, když vydala pro občany leták k tzv. malé důchodové reformě, je ale zřejmé, že by věci prospěl marketing na kvalitativně vyšší úrovni. V západních zemích patří kampaně veřejného zájmu k tomu nejlepšímu, co reklamní průmysl produkuje. U nás by se kampaň nejspíš shledala s nevolí voličů, kteří bedlivě střeží veřejné výdaje.

Komunikace reformy tak nejspíš opět zůstane na bedrech penzijních společností, které do ní budou chtít vstoupit. Stranou by ale neměli zůstat ani finanční poradci. Právě jim rozšiřuje penzijní reforma možnosti nabízet nová a sofistikovaná řešení.

Kdekomu by se mohlo zdát, že rok 2013 je ještě daleko, chce-li ale vláda do té doby změnit penzijní systém, mnoho času nezbývá.
Zdá se, že v posledních týdnech debaty o penzijní reformě ustaly. Je pravda, že opozice zopakovala své odmítavé stanovisko, nové podněty to ale nepřineslo. Projednávání penzijní reformy přijde na řadu opět na konci prázdnin. Parlamentních prázdnin.

Ukazuje se, že penzijní reforma je politický problém. Dokonce se objevují úvahy, že jde o největší politický problém vládní koalice. Většina diskusí se netočí kolem podstaty reformy, ale kolem toho, kdo co na to a kdo proti komu. Není divu, že obyčejný smrtelník je zmatený, a to se reforma dělá kvůli němu.

O moc moudřejší není ale ani druhá strana, které se penzijní reforma týká. Trh s penzijním připojištěním je v očekávání a bohužel dosud neví, zda rýsující se podoba systému je vůbec ekonomicky životaschopná.

Jediné, o čem se dá zatím uvažovat, jsou obecné parametry nového systému. K tomu, aby penzijní fondy mohly zvážit svou účast v 2. pilíři, potřebují vědět, nakolik bude mít veřejnost zájem se do takového druhu důchodového zajištění zapojit. Lidé to ale v tuto chvíli neví, protože konkrétní nabídku výsledku spoření ve 2. pilíři neznají. Navíc se přidává nejistota. Bude systém fungovat? Přežije i jinou než tuto vládu? Opozice vysílá jasné signály, že jakmile se dostane k moci, parametry systému změní. To nejsou úplně nejveselejší vyhlídky pro nový systém spoření.

Jediná jistota, ať chceme, či ne, je tedy stále klasické penzijní připojištění, které už většina ekonomicky aktivních lidí stejně má. Teď jde jen o to, aby jej přestali vnímat jen jako výhodné spoření se státním příspěvkem, ale jako skutečný nástroj k zajištění vlastní existence v penzi. Průměrná výše úložek v penzijních fondech je totiž stále nízká, pohybuje se kolem 500 Kč. Porovnáme-li to s průměrnou mzdou, dostaneme se k zajímavému číslu: 2 %, tedy přibližně tolik, kolik by si lidé měli přidat ze svého, pokud by zvolili opt-out. Vnímavějším už to zřejmě dochází… :-)

Události kolem reforem nabírají poslední dobou celkem spád. A teď nemyslím jen stávky. Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek se chystá najmout PR agenturu na komunikaci připravovaných reforem. Škoda, že tento nápad přichází až nyní, kdy veřejnost proti reformám protestuje v ulicích.
Pro úspěch každé změny je klíčová komunikace. Zainteresované strany musí nejdříve pochopit, proč je změna nutná a jaké přinese výhody. Člověk totiž nemá změny rád, a tak raději zůstává u toho, co je, i když to třeba není dokonalé. V případě takové změny, jako je penzijní reforma, je potřeba komunikace o to větší. Je tedy s podivem, proč se s komunikací reformy nezačalo dříve.
Troufám si říct, že kdyby penzijní reforma měla od počátku jasnou komunikační strategii, nebylo by dnes její přijetí tak rozpačité. Celé projednávání reformy se stalo výhradně politickou záležitostí. Doposud bylo více důležité, kdo přichází s jakým procentem nebo změnou sazby DPH, než holý fakt, že brzy již nebude na důchody.
Veřejnost měla být již na začátku seznámena s tím, jak současný průběžný systém funguje a konfrontována s fakty o stárnutí populace. Po několika měsících intenzivní veřejné debaty o penzijní reformě lidé akorát vědí, že se chystá nějaký II. pilíř. Možná také tuší, že s tím nějak souvisí vzoreček 3 % + 2 %, ale v zásadě většině lidí není jasné, k čemu tato změna je a proč se vlastně dělá. Není proto divu, že ji považují v lepším případě za zbytečnou, v horším za velmi nebezpečnou.
Výsledkem špatné komunikace reforem je zjevná frustrace radikálněji uvažujících skupin lidí. Většina společnosti se však spíše topí v naprosté apatii a nezájmu o veřejné dění, což je na celé věci asi to nejhorší.
Nápad připravit komunikační kampaň k reformě penzí rozhodně vítám. Jen si říkám, že to současné době bude spíše tzv. krizová komunikace. Bude nutné odstraňovat škody, které by byly vůbec nevznikly, kdyby se s pozitivní komunikací začalo dříve. Těžko říct, zda se to vůbec podaří.

To, že se malé důchodové reformě říká malá, ještě neznamená, že je méně důležitá, než ta velká, nebo že by snad měla menší důsledky. Jisté však je, že je její význam přehlížen a některé její aspekty tak trochu unikají pozornosti médií a nejsou ani nijak komentována zástupci tripartity.

Tzv. malá důchodová reforma mění systém výpočtu penzí a také zvyšuje věk pro odchod do důchodu. A to dramaticky. Věk odchodu do důchodu se bude zvyšovat mnohem rychleji, než doposud. Nešťastníky narozené po roce 1977 čeká podle vládního návrhu penze až v 67 letech, ti mladší na tom budou ještě hůř. Věková hranice pro odchod do důchodu se totiž bude nadále posouvat a to neomezeně. Plíživě a ve vší tichosti se posouvá až za hranu možného a nemožného. Dnešní náctiletí tak před sebou mají vidinu života naplněného až po okraj prací, protože s tou budou moci skončit, až jim bude sedmdesát, dost možná i později.

Samozřejmě, posunování hranice pro odchod do důchodu je pro penzijní systém asi nezbytné. Vždyť se také prodlužuje délka lidského života, ale… Nevím jak vám, ale mě představa každodenního stresu a dojíždění do práce ve věku 70 let připadá jako ze špatné sci-fi. Přestože se kvalita našeho života zlepšuje a medicína jde kupředu, nemyslím si, že tělesná schránka sedmdesátiletého seniora zvládne to samé, co u dvacetiletých. Ani mozek na tom zřejmě nebude tak dobře, aby stihl pobrat všechno. Nevím, jak bude vypadat typické zaměstnání v druhé půlce našeho století, myslím si ale, že práce nebude o mnoho snazší než dnes. Kde a jak budou zaměstnáváni senioři?

Divím se proto, proč tato reforma nikomu nevadí? Proč odboráři nebijí na poplach? Že by se jich to už netýkalo? Dobrá, proč se tedy neozvou mladí, jimž tato změna zcela zásadně ovlivní jejich život? Možná, že politiku nesledují, nebylo by se čemu divit. Možná, že je pro ně otázka důchodu příliš vzdálená a kdo ví, co do té doby bude. Možná, že mají dojem, že jejich názor nikoho nezajímá … těžko říct.

Co ale se vzniklou situací dělat? Zvykejme si, že se o sebe skutečně musíme postarat sami. Ti, kteří si na stáří spoří sami, třeba v penzijních fondech, nebudou muset čekat, až jim bude sedmdesát. Vlastní úspory na penzi jim umožní odejít do předčasného důchodu, nebo zvolnit svůj pracovní závazek. Zase o důvod víc, proč si individuálně spořit na penzi.

Přes veškeré vládní kotrmelce se zdá, že se v reformním úsilí přeci jen bude pokračovat. Vláda už má návrh podoby penzijní reformy na stole a posvětila jej, podle informací z posledních odborných konferencí již vznikají paragrafovaná znění potřebných zákonů. Skoro by se zdálo, že reformě nestojí nic v cestě.
Je třeba si ale položit otázku z kdysi populárního nedělního debatního pořadu „ale co na to občan?“ – rozumí tomu všemu běžní lidé, vyznají se v tom? Z médií se dovídají o nějakých procentech, která se budou přesouvat z jednoho pilíře do druhého, čtou o zvýšení DPH a počítají, nakolik se jim ztenčí rodinný rozpočet. Jsou to jednotlivosti, možná velice nepříjemné jednotlivosti, ale stále jen malé problémy ve srovnání s tím, že ve stáří nebudou mít z čeho žít. A to jim nikdo neřekne.
Současná vláda se při svém ustanovení nazvala vládou reforem, a ačkoliv v posledních týdnech stála před krachem, byla to zejména neodkladná potřeba provedení reforem, která ji nakonec přiměla pokračovat. Je ale otázka, jak dlouho se při životě udrží. Možná to budou nakonec opět reformy, které ji zlomí vaz. Ne náhodou se na stejný den, kdy bude parlament hlasovat o projevení nedůvěry vládě, svolala demonstrace odborů. Ty koneckonců spustily proti reformám celou kampaň.
Možná by stálo za to, kdyby i vláda a předkladatelé reforem zvedli oči od stohů popsaných papírů a uvědomili si, že zatímco připravují možná řešení problému, veřejnost nemá pocit, že nějaký problém vůbec existuje. Málokdo vzal představu sebe jako žebrajícího staříka za svou. Lidé možná tuší, že populace stárne a na důchody je potřeba stále více peněz, nedokážou si ale představit, že by státní systém mohl někdy přestat fungovat. Přitom může a možná velmi rychle.
Možná by vláda nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí měli přijít s vlastí osvětovou kampaní. Kdo jiný má lidem vysvětlit, jak na tom ve skutečnosti jsme? Jsou věci, které se možná nikomu z nás nechtějí zrovna dvakrát slyšet. To, že se o vás ve stáří nikdo nepostará, je jedna z nich.
Pokud se o nutnosti reformy nepodaří přesvědčit širokou veřejnost, je velké riziko, že reforma bude neúspěšná. Lidé nebudou chtít vstoupit do nového systému, který tak možná díky malé deklarované poptávce společnosti ani nemusí vzniknout.