V roce 1997 jsem přijal nabídku společnosti Czech Partners CZ a.s. na místo mediálního a ekonomického poradce. Cílem této společnosti bylo utkat se ve výběrovém řízení o možnost odkoupit Tatru Kopřivnice. K tomuto podniku mě vázaly ty nejlepší vzpomínky, jako sportovní novinář jsem jel Paříž – Dakar a seznámil se s lidmi z takzvané Tatrovky, včetně Karla Lopraise, několikanásobného vítěze zmíněné pouštní rallye. O to více mě potěšilo, že jsem byl osloven společností, která chtěla zachovat v Tatře a.s. plnou zaměstnanost a díky podpoře velké francouzské banky se prosadit zpět na trhy v Ruské federaci, Číně, Indii, střední Asii a latinské Americe.

V roce 1997 se o automobilku Tatra zajímalo 12 subjektů nebo to alespoň deklarovalo! Za největšího soupeře jsme tehdy považovali zejména automobilku Kamaz, velkého soupeře Tatry nejen na slavných rallyích, ale také na takzvaných východních trzích. Nepříjemným soupeřem byla i společnost Sipox slovenského podnikatele Jozefa Majského, která tvrdila, že je faktickým dědicem značky Tatra. Naopak za zcela směšnou jsme považovali nabídku americké společnosti Terex – která se hlásila jako zájemce o koupi Tatry pod hlavičkou SD International. Chtěla totiž zcela přeorientovat obchodní koncepci a začít prodávat Tatru na takzvaných západoevropských trzích.

Jak jsem již řekl, psal se rok 1997 a u moci byl úřednická vláda Tošovského, ministrem průmyslu a obchodu byl Karel Kühnl (jeho asistentem můj bývalý spolužák z VŠ). Musím říci, že nejen koncepčně, ale i logicky a ekonomicky jsme měli připraven projekt dle mého názoru perfektně. A možná, že si budu trochu fandit, ale i lobbyisticky (To byl můj úkol. A rozhodně bych chtěl připomenout, že pod pojmem lobbyista si nepředstavuji pojmy jako úplatkář či korupčník, ale především člověka, který mediálním a ekonomickým institucím vysvětluje roli firmy a její záměry).

Bohužel, Tošovského vláda byla dočasná, úřednická, a tak z transparentním prodejem Tatry váhala. V roce 1998 se chopila po volbách moci Zemanova vláda za pomoci opoziční smlouvy. Ministrem průmyslu a obchodu se stal Miroslav Grégr. Během poměrně dlouhého protahování se nakonec ukázalo, že ze všech zájemců o kopřivnickou Tatru jsme zbyli jen dva – Czech Partners CZ a.s. a SD International zastupující zájmy amerického Terexu. Kamaz nechtěl čekat na protahující se jednání, u jiných společností se ukázalo, že ve výběrovém řízení měli zájem pouze o lukrativní tatrováckou lakovnu pro jiné významné automobilky nebo byly do soutěže nastrčeny jinými subjekty. Nezvyklou roli hrála slovenská společnost Sipox, z výběrového řízení sice de facto neodstoupila, ale zároveň se z naší společností domluvila, že je ochotna stát se naší slovenskou divizí (pochopitelně, zde zjednodušuji, vše mělo přesněji vymezené podmínky – například to, že značka Tatra - lidově řečeno zůstane v Kopřivnici a nebude Sipoxem již napadáno, že byla odkoupena slovenskou stranou a Jozefem Majským)
V lednu roku 1999 došlo v brněnském hotelu Voroněž k neobvyklé schůzce, která měla v podstatě vyřešit, jak bude výběrové řízení probíhat. Setkal se zde při pětihodinové schůzce tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, majitel Sipoxu Jozef Majský, za Czech Partners CZ moje maličkost a Ing. Sabol, velký odborník na vojenskou techniku a právník naší společnosti M.K. (jeho jméno v zápisu o jednání chybí, stejně jako přítomnost dvou bodyguardů Jozefa Majského, které dle svých slov pan Majský přeplatil, aby je přetáhl k sobě od pana Vladimíra Mečiara – ale k podivnostem onoho zápisu se ještě dostaneme). Samozřejmě, že za klíčové jsme považovali, kdo bude zastupovat Terex nebo-li společnost SD International. Na jednání přišel vybaven plnou mocí, jak od společnost SD International, tak i od společnosti Terex Holding pro nás tehdy velmi neznámý William J. Cabannis, podle našich zdrojů významný americký lobbyista, diplomat a politik, který pochopitelně přišel i s tlumočnicí (i ta v zápisu chybí).

Ministr Grégr celkem logicky zdůvodnil, že pro Tatru i její zaměstnance by bylo dobré, kdyby Tatru Kopřivnici a.s. získala společnost Czech Partners CZ. Jenže? Pak ministr naznačil určité tlaky ze zahraničí. To americký lobbyista Cabannis si nebral servítky a dal jasně najevo, že pokud nedostanou tatrovku Američané, může to ohrozit i vstup ČR do NATO! Opáčil jsem, že to zní skoro jako vyhrožování a místo diplomatické odpovědi pana Cabanise jsem se dozvěděl z jeho úst: „Tak to tak berte, milý český příteli!“

Od té chvíle se začala podivně chovat i jindy jinak velmi arogantní Jozef Majský a popřel všechny dohody, které s námi před tím uzavřel. A výsledek? Ministr Grégr jasně řekl, že z ekonomického hlediska by bylo lépe, kdybychom dostali Tatru my (Czech Partners CZ - máme trhy, peníze, na své straně odbory i regionální média), na což pan Cabannis odvětil, ale chcete do NATO! Pan Cabanis se choval arogantně. Ale jak vyplývá ze zápisu, mimochodem podepsaném panem Grégrem, Majským, Cabannisem, Sabolem a mnou, byla nám jako kompenzace nabídnuta plzeňská Škoda a dům, ve kterém tehdy sídlil Syndikát novinářů ČR v Pařížské ulici v Praze. Jak se později ukázalo, jednalo se jen o možnost, jak odložit další jednání, při kterém měla být náměstkyně ministerstva průmyslu a obchodu paní Vlasáková a vedoucí PR oddělení tohoto ministerstva paní Stárková. Nic z toho se neuskutečnilo!

S nákupem domu v Pařížské ulici v Praze nesouhlasilo Ministerstvo kultury (tedy pro Czech partners CZ) a akcie Škody a.s. vlastněné Jozefem Majským na základě odkupu LIAZu patřícího do Soudkova škodováckého impéria byla zpochybněna. A navíc po poradě mé maličkosti s majitelem Czech Partners CZ a.s. Simonem Spitzem jsme se dohodli, že od záměru nakoupit kopřivnickou Tatru neodstoupíme.
Ještě se s dovolením vrátím k zápisu z lednového jednání roku 1997 z hotelu Voroněž v Brně. Bylo naší chybou, že jsme zápis přenechali sekretářce Jozefa Majského, jakési paní (nebo spíše slečně) Nině Jankovičové, nejen že se spletla v datumu a rok 1999 označila za rok 1997, kdy pan Grégr ani nemohl být ministrem průmyslu a obchodu, ale dopustila se i řady dalších nepřesností. I tak z celého zápisu vyplynulo jediné – pan Cabannis vyložil karty jasně na stůl, buď nám dáte Tatru i za cenu, že propustíme lidi na dlažbu nebo nevstoupíte do NATO.
V březnu roku 1999 ČR skutečně do NATO vstoupila a hned jejím prvním krokem bylo bombardování Jugoslávie. Během té doby manažeři z Terexu Holding (nikoliv z SD International) začali obsazovat klíčové pozice v Tatře Kopřivnice a vyhazovat jednoho českého odborníka za druhým. A tak, když jsme v roce 2001 (míněno Czech Partners CZ a.s.) podali k ministerstvu průmyslu stížnost proti výběrovému řízení, vlastnil už Terex Holding 80,5 procenta akcií Tatry Kopřivnice a.s. Stížnost vyšla vniveč, k mezinárodní arbitráži i přes rady právníků jsme se neodvolali, přestože bychom asi měli velkou šanci. Ale v našich i zahraničních novinách se začali objevovat články, že nejen moje maličkost, ale celý Czech Partners CZ a.s. leží Američanům v žaludku.

A asi jsme leželi, soudě alespoň podle výhrůžných telefonů v anglickém jazyce s jasným americkým přízvukem, skutečně některým Američanům v žaludku více, než dost. Ministr Grégr byl 30.5. 2001 povýšen Milošem Zemanem na místopředsedu vlády. A i pan Cabannis se objevil na scéně, od roku 2002 do roku 2004 vykonával funkci velvyslance USA v naší republice. Skončil v roce 2004, tedy ve stejný rok, kdy americká společnost Terex Holding opustila s velkou ostudou brány kopřivnické Tatry, jelikož na západ neprodala skoro ani jeden nákladní vůz. Spousta lidí přišla o práci, Tatra o milióny a já o iluze. A to hned dvakrát!

Poprvé, když jsem zjistil, že americký velvyslanec může vystupovat arogantně, ba až výhrůžně. Podruhé, když jsem slyšel v televizi vystoupení pana poslance Bublana, který o panu Cabannisovi v souvislosti s kauzou „Cabannis – Barták“ jako o velmi slušném člověku a pravém „mariňákovi“. V tu chvíli jsem si vzpomenul na „spráskané mariňáky“ z Koree a Vietnamu.

Ing. Václav prokůpek, Ph.D.
autor je mediální a ekonomický poradce

Není snad dnes už nikdo, kdo by neměl ponětí o plánovaných reformách, změnách ve zdravotnictví, důchodovém systému a dalších. Týká se to všech, ač slyšet jsou vždy lidé, kterých přímo, aneb platí stále rčení „z cizího krev neteče“.

O reformách se mluví, že jsou nutné a nezbytné, straší se tím, že jejich nezavedení přinese problémy. Zásadní změny se chystají v oblasti Důchodů, jejich financování, funkčnosti a též, co je velmi důležité, věku odchodu do důchodů. Názorů, ať politických a ekonomických je mnoho, jak otázku změny demografie řešit a jak docílit toho, aby lidé i v důchodovém věku měli možnosti života. Je důležité pro pochopení tohoto systému si uvědomit, jak tento systém vznikal a následně jeho udržitelnost. V roce 1935 bylo zavedeno ve Spojených státech celonárodní sociální pojištění, kdy na jednoho občana ve věku pětašedesáti let připadalo devět zaměstnaných. V roce 1985 to bylo přibližně dva a půl zaměstnaných na jednoho seniora. Tento trend nesouvisí s tím, že by klesala výrazně porodnost, ale kvůli pokrokům ve zdravotnictví, kdy narůstá podíl lidí, kteří se dožívají vyššího věku.

Přináší to tudíž několik problémů, které je potřeba řešit. Jedním z nich je financování důchodů a zdravotnictví péče. Britové, když zaváděli „bezplatné zdravotnictví“, tak se domnívali, že zdravotní péče nebude nic stát. Jenže vždy se bude jednat o „předplacenou“ lékařskou péči, kdy „někdo“ musí zaplatit doktory, nemocnice, sestry, léčiva. Britové předpokládali, že to zaplatí někdo jiný, ačkoliv předpokládali, že péči o chudé zaplatí daně bohatých. Tento systém se jeví na první pohled jako sen. V kontextu širších skutečností je tento systém lepší, než navrhované změny u nás. Jak píše Helena Haškovcová v knize Fenomén stáří, kde zmiňuje např. problém zavedení standardů ve zdravotní péči, převedení zdravotnictví péče na společnosti, kde je jediný záměr činnosti, jako má i supermarket a to je co nejvyšší zisk. Tohle je základ problémů, kdy stát se považuje za špatného hospodáře a je tendence vše převádět na ekonomiku trhu.

Co to znamená v praxi? Pokud se na zdravotnictví podíváme jako na celek, tak je to gigant, který vyžaduje jistou správu, kdy pokud tento gigant začneme rozdělovat mezi soukromé subjekty, tak dojde k tomu, že na každý subjekt bude kladen tlak, aby byl ziskovým pro daného vlastníka, tudíž přinášel jistý obnos peněz, který najednou půjde z plateb za zdravotní péči do rukou lidí, kteří jsou vlastníky. Jako následek dojde k omezování péče v oblastech, kde se dané zařízení nevyplatí. Stát, potažmo kraj může být zárukou spíše udržovacího charakteru, kdy stát a kraj by měl lépe hájit zájmy občanů před samotným ziskem. Jsou tu ovšem jisté „finanční díry“, které najdeme při stavebních zakázkách, hospodaření pojišťoven a jejich rostoucího majetku.

Na začátku jsem v příkladu Spojených států problém financování, je to společný důsledek jak pro výdaje ve zdravotnictví, tak i důchody. Jde o to, že čím se lidé dožívají vyššího věku, tím delší dobu budou využívat zdravotní péči a tím déle pobírat důchod. V důsledku těchto jasných skutečností se začaly vytvářet reformy, jako bylo zavedení poplatků ve zdravotnictví, kdy účel měl být, aby lidé nechodili raději k lékaři místo do práce, tedy regulativního charakteru ohledně zneužívání zdravotní péče. Jeden z přínosů opatření je, že pokud se zraníte a budete muset chodit dejme tomu na týdenní prohlídky, kdy musíte, tak musíte platit stále tento poplatek, ačkoliv nejde o zneužití. Pokud to vezmeme do extrémů, tak tímto přístupem může přijít doba, kdy přijdete do zdravotnického zařízení, kde nebudete mít na všechny vyšetření a následkem tedy nepřesné diagnózy dostanete špatnou léčbu a dostanete se do horších problémů.

Jedním opatřením, které má pomoci financovat důchody je navýšení věku pro odchod do důchodu. S navyšováním tohoto věku souvisí i otázka „produktivity seniorů“, dnešní padesátník a padesátnice mají před sebou ještě čtvrt století, kdy budou aktivně fungovat, jak píše L. Rabušic v knize Česká společnost stárne. Tomuto problému se věnoval i P. F. Drucker, který ovšem v této otázce rozlišuje zájem vysoce kvalifikovaných lidí, kteří mají chuť pracovat i v pozdějším věku a dále pracovníky, kteří mají zaměstnání náročné na zdraví a těší se na důchod. Je tedy dobré, aby každý tento zásah s sebou nesl i opatření, která ochrání riziková povolání, jako jsou rekvalifikace. Ovšem ruku v ruce se musí připravit veřejné prostředí, kde tito lidé budou následně fungovat, ideální je veřejný sektor, např. v pečovatelské službě o nemocné a handicapované osoby.