Děkujeme našim partnerům:

pfcp fincentrum-logo


Perspektivní trhy a postihování korupce

Čína a Saudská Arábie se dali dohromady kvůli ropě, navzdory USA a Rusku

24.04.2012 20:23

Největší vývozce ropy na Středním východě se dal dohromady s druhým největším spotřebitelem ropy na světě (Čínou), aby vybudovali novou ropnou rafinerii, a oficiální média ve Spojených státech si toho dokonce i povšimla. Tato mamutí nová rafinerie má být plně v provozu v přístavu u Rudého moře, městě Yanbu, v r. 2014. Během několika posledních let se Čína snažila agresivně rozšířit obchod se Saudskou Arábií, a nyní Čína prakticky dováží více ropy ze Saudské Arábie, než dováží Spojené státy. V únoru Čína dovezla ze Saudské Arábie 1,39 milionů barelů ropy. To bylo o 39% více než o rok dříve. Takže proč je to důležité? No, v r. 1973 se Spojené státy a Saudská Arábie dohodly, že všechna ropa prodaná Saudskou Arábií bude denominována v amerických dolarech. Tento petrodolarový systém byl přijat téměř celým světem a byl pro americkou ekonomiku značně prospěšný. Ale pokud se Čína stane nejdůležitějším obchodním partnerem Saudské Arábie, tak proč by měla Saudská Arábie nadále prodávat jen za americké dolary? A pokud petrodolarový systém zkolabuje, co to bude znamenat pro americkou ekonomiku?

To jsou velmi důležité otázky a budeme se jimi v tomto článku zabývat později. Nejdříve se blíže podívejme na stávající dohodu uzavřenou nyní mezi Saudskou Arábií a Čínou. Takto byla dohoda popsána v nedávném článku China Daily. Riyadh to označil za „největší expanzi nějaké ropné společnosti na světě“, a sobotní dohoda Sinopec se saudským ropným gigantem Aramco umožní, aby byla velká ropná rafinerie zprovozněna v přístavu u Rudého moře do r. 2014. Výstavba společného podniku v hodnotě 8,5 miliardy dolarů, který zabere oblast o rozloze 5,2 milionů metrů čtverečních, již začala. Bude zpracovávat 400,000 barelů těžké ropy denně. Aramco bude mít ve firmě podíl 62,5%, zatímco Sinopec vlastní zbývajících 37,5% V době, kdy USA prakticky ztrácí rafinační kapacity, je to senzační vývoj. Ale Čína neuzavírá dohody jen se Saudskou Arábií. Čína uzavřela dohody také s několika dalšími důležitými producentskými zeměmi. Následující text je z nedávného článku Gregga Laskoskiho. Čínské investice do ropné infrastruktury a refinančních kapacit nemají obdoby. A co je důležitější, realizují konzistentní strategii rozvoje rafinačních zařízení světové třídy v partnerství s dodavateli z OPEC. Takové vztahy znamenají ekonomickou páku, která by mohla brzy učinit druhořadými americké vztahy s těmito zeměmi.

Egypt buduje svoji největší rafinerii všech dob v rámci investic z Číny. Krátce poté, co bylo partnerství s Egyptem oznámeno, podepsala Čína dohodu s Nigérií ve výši 23 miliard dolarů o výstavbě tří benzínových rafinerií a palivového komplexu v Nigérii.Co se týká zajištění si strategických dodávek ropy na celém světě, vytváří Čína v podstatě kruhy kolem Spojených států. A všechny tyto akce by mohly mít obrovský dopad na budoucnost petrodolarového systému. Pokud nejste obeznámeni s petrodolarovým systémem, není to skutečně nic složitého. V podstatě téměř veškerá ropa na světě je obchodována v amerických dolarech. Původ petrodolarového systému byl podrobně popsán v nedávném článku Jerry Robinsona…

V roce 1973 byla mezi Spojenými státy a Saudskou Arábií uzavřena dohoda, v jejímž souladu byl každý barel ropy koupený od Saudů denominován v amerických dolarech. Podle tohoto nového uspořádání musela každá země, která chtěla koupit ropu od Saudské Arábie, nejdříve vyměnit svoji národní měnu za americké dolary. Výměnou za ochotu Saudské Arábie denominovat své ropné prodeje výhradně v amerických dolarech nabídly Spojené státy zbraně a ochranu jejích ropných polí před sousedními zeměmi, včetně Izraele. Do roku 1975 všechny členské země OPEC souhlasily oceňovat svoji ropu výhradně v amerických dolarech, výměnou za zbraně a vojenskou ochranu. Tento petrodolarový systém, či prostě „ropa za dolary“, vytvořil okamžitou umělou poptávku po amerických dolarech na celém světě. A samozřejmě jak globální poptávka po ropě rostla, stejně tak rostla poptávka po amerických dolarech. Jakmile pochopíte petrodolarový systém, je mnohem snadnější pochopit, proč naši politici jednají se saudskými vůdci v rukavičkách. Americká vláda nechce, aby se stalo cokoliv, co by ohrozilo status quo.

Nedávný článek Marin Katusa popsal pár dalších věcí, kterými petrodolarový systém amerického ekonomice prospívá. „Petrodolarový“ systém byl geniálním politickým a ekonomickým tahem. Donutil ropné peníze světa proudit přes Federální rezervy, což vytvořilo neustále rostoucí mezinárodní poptávku jak po amerických dolarech, tak po americkém dluhu, zatímco v podstatě USA prakticky umožnil vlastnit ropu světa zdarma, protože cena ropy byla denominována v měně, kterou Amerika kontrolovala a tiskla. Petrodolarový systém se rozšířil i mimo ropu: většina mezinárodního obchodu je prováděna v amerických dolarech. To znamená, že od Ruska po Čínu, od Brazílie po Jižní Koreu se všechny země snaží maximalizovat přebytek amerických dolarů ze svých vývozů, aby mohly kupovat ropu.

USA sklidily mnoho užitku. Protože se používání ropy v 80. letech zvýšilo, poptávka po amerických dolarech rostla s tím, což vytlačilo americkou ekonomiku do nových výšin (což vysvětluje i rozjezd a podporu „zelené revoluce“ v rozvojových zemích – p.p.). Ale dokonce i bez ekonomického úspěchu doma by americký dolar stoupl, protože petrodolarový systém vytvořil konzistentní mezinárodní poptávku po amerických dolarech, jejichž hodnota tak rostla. Silný americký dolar umožnil Američanům kupovat dovážené zboží s masivní slevou (fakticky zdarma, jen za cenu nákladů na tisk hajzlpapíru – p.p.) – petrodolarový systém v podstatě vytvořil dotace americkým spotřebitelům na úkor zbytku světa. Zde nakonec USA narazily na stinnou stránku: dostupnost levných dovozů zasáhla americkou výrobní základnu tvrdě a mizení pracovních míst ve výrobním sektoru zůstává jedním z největších problémů při snaze vzkřísit americkou ekonomiku dnes.

Takže co se stane, když petrodolarový systém zkolabuje?

No, v každém případě se hodnota amerického dolaru propadne obrovsky.

Američtí spotřebitelé náhle zjistí, že všechno to „levné dovážené zboží“ dramaticky zdraží, stejně jako vyskočí cena benzínu.

Pokud si myslíte, že cena benzínu je dnes vysoká, tak si počkejte, až zkolabuje petrodolarový systém.

Navíc bude mnohem menší poptávka po americkém státním dluhu, protože země nebudou mít uloženo tolik nadbytečných dolarů.

Takže netřeba říkat, že americká vláda opravdu potřebuje, aby petrodolarový systém pokračoval.

Ale nakonec je to Saudská Arábie, kdo drží v ruce karty.

Pokud si Saudská Arábie zvolí prodávat ropu v jiné měně, než za americké dolary, většina zbývající ropu produkujících zemí na Středním východě učiní zcela jistě totéž, a poměrně rychle.

A již jsme byli svědky, jak země v jiných částech světa začaly upouštět od používání amerického dolaru v globálním obchodu.

Například Rusko a Čína se dohodly, že budou nyní používat ve vzájemném obchodu vlastní měny, namísto amerických dolarů.

Tomu americká média nevěnovala prakticky žádnou pozornost, ale byla to opravdu významná věc, když to bylo oznámeno.

Nedávný článek Grahama Summerse shrnul některé další kroky opouštění amerického dolaru v mezinárodním obchodě, jejichž svědky jsme byli nedávno…

Skutečně, představitelé Číny, Indie, Brazílie, Ruska a Jižní Afriky (poslední přírůstek ke zkratce BRIC, nyní tedy BRICS) se nedávno setkali na jihu Číny, aby tam probrali rozšíření používání vlastních měn v zahraničním obchodu (další krok pryč od amerického dolaru).

vyšlo 23. března 2012 na Blacklisted News.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.
vaclavprokupek.ano2012.txt.cz
www.vaclavprokupek.cz

USA jsou pod Obamovým vedením na pokraji bankrotu, píše americký tisk

19.04.2012 20:05

V době, kdy dluh dosáhl výše GDP USA, 14 bilionů dolarů, udržují Spojené státy v zahraničí nejméně tisíc vojenských základen, včetně 268 v Německu a 124 v Japonsku, 66 let po skončení druhé světové války. Dalšími státy, kde je je přítomná vojenská moc USA jsou například Kuba, Paraguay, Kolumbie, Irák (přes 100), Afghánistán (asi 80), Jižní Korea, Austrálie, Egypt, Bahrajn, Řecko a nově Rumunsko. Základny Spojených států jsou umístěny téměř v 70 zemích.

Armáda stála USA v roce 2010 asi 800 miliard dolarů, plus mimořádné výdaje začleněné do rozpočtu prezidentem Barackem Obamou, ve výši 1 bilionu dolarů, kdy se celková částka rovná 13% GDP země!

Americké vojenské výdaje představovaly v roce 2010 zhruba 45% celkových světových výdajů. Jejich spojenci utratili ve stejném roce za armádu dalších 28%. Takže USA a jejich spojenci vydali v r. 2010 za zbrojení celkem 73% z celosvětové částky.

Na konci roku 2008 udržovaly USA v zahraničí asi 550,000 vojáků, a to mimo těch, kteří provádějí vojenské operace v zemích jako Irák. Toto číslo je o 10% vyšší, než v r. 1985, na vrcholu studené války, což ukazuje, že americký vojensko-průmyslový komplex našel ospravedlnění pro zachování a dokonce zvýšení své moci v zemi, dokonce i ve fázi mezinárodního politického uvolnění.

Britský historik Paul Kennedy v Nástupu a pádu velmocí, napsané v r. 1986, řekl, že velká zkouška trvanlivosti hegemonické mocnosti ve světě se bude v budoucnosti stejně tak týkat USA. Podstata této zkoušky spočívá na jedné straně v tom, jestli je daná země schopna udržet rozumnou rovnováhu mezi svými vnímanými potřebami a prostředky, kterými je financuje. Na druhé straně souvisí tato zkouška se schopností zachovat si technologickou a ekonomickou základnu své moci.

Zdá se jasným, že v r. 2011 USA nemohou v této zkoušce v těchto dvou bodech obstát. V podstatě za situace, kdy je jejich kapacita zadlužování vyčerpána a jsou nuceny tisknout peníze, aby mohly koupit dluhopisy, které vydaly, jsou dnes Spojené státy finančně závislé na zemích jako Čína, Brazílie a Rusko, nikoliv na spojencích.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.
vaclavprokupek.ano2012.txt.cz
Použitý zdroj: The Washington Post 44/2012

Pohled do ekonomické historie: Proč jsme nepřijali Marshallův plán? A kde jsme mohli být?

13.04.2012 17:08

Válečné zážitky a potíže poválečné rekonstrukce vyvolávaly takřka v celé Evropě sociální neklid a v některých zemích i růst podstatného vlivu místních komunistických stran a jejich politických programů. Stabilizace těchto vlivů by mohla vést i k narušení poměrů na evropském kontinentu i mimo sféru bezprostředního sovětského vlivu. Schůdnou cestou k záchraně či udržení demokratického a svobodného života se jevila široká akce hospodářské pomoci Evropě. Počítalo se i s tím, že je stále ještě možné udržet pozici Západu v některých zemích východní Evropy, nevylučovala se ani možnost účasti Sovětského svazu, který sám pomoc potřeboval. Američané rovněž počítali s určitou formou hospodářské pomoci pro okupované Německo. A právě otázky Německa byly v tomto období předmětem řady neúspěšných jednání mezi spojenci na zasedáních Rady ministrů zahraničních věcí. Lze říci, že USA v určitém smyslu přehodnocovaly pod tlakem reality na německé půdě svůj postoj k řešení problémů a postavení Německa v Evropě. Svědčil o tom známý projev státního tajemníka Byrnese v Stuttgartu 6. 9. 1946, jak o tom bude řečeno dále. Na druhé straně při úvahách a jednáních o účasti a realizaci hospodářské pomoci právě otázky Německa, byť mnohdy i jen formálně, hrály důležitou roli v postojích přizvaných východoevropských zemí a Sovětského svazu. Určité výhrady měla i Francie, která po dohodě s USA byla jedním z organizátorů celé akce. Šlo o to, že antikomunistický charakter Trumanovy doktríny neměl dobrou pověst a byl za to řadou politiků a senátorů z tohoto pohledu kritizován. Přes určité politickoideologické zadržování komunismu nikdo nechtěl otevřený konflikt se SSSR, šlo spíše jen o snahu stabilizovat jeho dosavadní sféru vlivu.
Plán byl vyhlášen státním tajemníkem USA G. Marshallem v přednášce na Harvardově univerzitě 5. června 1947. Oproti projevu prezidenta Trumana neměl plán z výše uvedených důvodů vysloveně antikomunistický charakter a zaměřil se spíše na nabídku pomoci řešit ekonomické následky druhé světové války v Evropě. „Pravda je taková, že požadavky Evropy na potraviny a další základní produkty ze zahraničí - hlavně z Ameriky - jsou na příští tři, čtyři roky mnohem větší než současná platební schopnost. Evropa musí dostat dostatečnou podstatnou pomoc, nebo čelit hospodářskému a politickému úpadku velmi vážné povahy… “
Ještě před zahájením akcí byl Sovětský svaz pozván do Paříže na předporadu s Francií a Velkou Británií, která se konala od 27. 6. do 2. 7. 1947. Tam se vlastně rozhodlo, jak bude příprava a organizace americké pomoci vypadat. V jednáních, na kterých sovětského ministra zahraničních věcí V. M. Molotova doprovázelo více než 80 hospodářských expertů, došlo k závažným diskusím o koncepci celé akce. Západní velmoci navrhly ustavení tzv. řídícího výboru, složeného ze zástupců tří velmocí, účastníků předporady, který měl zpracovat podklady od ostatních zemí. Jménem Evropy měly být potom předloženy s celkovým požadavkem Spojeným státům. SSSR měl odlišné stanovisko. Odmítal úzké složení výboru, požadoval zastoupení dalších evropských zemí a předložení požadavků Spojeným státům podle jednotlivých zemí, zásadně také odmítal účast Německa. Spojenecké velmoci se totiž doposud nedohodly o řadě otázek, zvláště nedošlo k dohodě o celoněmecké ústřední vládě. Molotov na závěr několikadenních jednání britský a francouzský návrh realizace Marshallova plánu odmítl jako formu, umožňující zasahování do suverenity jednotlivých zemí. Některá tvrzení ovšem byla na hranici demagogie, zvláště známe-li dnes systém a podmínky, za jakých byla realizována praxe v rámci RVHP a dalších spojeneckých svazků mezi zeměmi sovětského bloku. Proč SSSR odmítl účast, když sám hospodářskou pomoc potřeboval? Vždyť jako velmoc mohl přece realizaci Marshallova plánu ovlivnit? Sledujeme-li však politiku SSSR za Stalinovy vlády, potvrzuje se nám konstatování M. Djilase: „Stalin nemohl jednat v zahraniční politice jinak než jako hegemon.“ A to platilo i o Marshallově plánu, který byl podle Djilase odmítnut ze strachu, že americká hospodářská pomoc by mohla otřást novým sovětským „vnějším“ impériem.
Po odjezdu Molotova z konference rozeslali zástupci Francie a Velké Británie pozvánky na 12. 7. 1947 dvaceti dvěma evropským státům s upraveným návrhem. Kromě většiny západoevropských zemí bylo posláno pozvání Polsku, Československu, Jugoslávii, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a též Sovětskému svazu. Pokud jde o Německo, jeho zájmy měly později (v roce 1948) zastupovat okupační mocnosti.
Československá vláda se dne 7. 7. 1947 usnesla na předběžném přijetí pozvánky do Paříže s tím, že teprve po získání informací o konkrétní podobě hospodářské pomoci na této konferenci o své definitivní účasti rozhodne. Československé vládní kruhy, včetně prezidenta E. Beneše, braly v úvahu, že je nutno dále sondovat stanoviska slovanských spojenců, tj. SSSR, Polska a Jugoslávie, dále stanoviska organizátorů, týkající se míry účasti Německa, a konečně chtěly dbát na to, aby tato akce nepřispěla k rozdělení Evropy. Z hlediska československé politiky byla důležitá cesta vládní delegace do Moskvy 9. 7. 1947, v níž vedle předsedy vlády a KSČ K. Gottwalda a dalších členů vlády byl také ministr zahraničí Jan Masaryk. Téhož dne bylo Československo informováno, že Polsko a Jugoslávie svou účast v Paříži odřekly. Jednání se Stalinem téhož dne dospělo ke stejnému závěru. Ukázalo se, že i další země - Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a Finsko již odmítly účast. Československo bylo poslední. V delegaci bylo proto rozhodnuto odřeknout účast také a v tomto smyslu měla v Praze na naléhavé schůzi 10. 7. rozhodnout též čs. vláda. Ve zprávě v noci domů bylo řečeno, že: ( ... ) „by Sovětský svaz považoval naši účast za průlom fronty slovanských států a za čin namířený proti SSSR“. Jak uvedl ve svých vzpomínkách M. Djilas, byla připravena konference východoevropských států v Moskvě, které měly v případě trvání Československa na účasti, zahájit proti němu nátlakovou politiku. Nakonec byla konference odvolána.
Toto jasné a tvrdé sovětské stanovisko v létě 1947 vedlo nakonec ke změně čs. postoje a odřeknutí čs. účasti v Paříži. V delegaci sice někteří její členové (jako např. Jan Masaryk) zdůrazňovali, že je lepší být při tom a mít možnost průběh akcí ovlivňovat, většina delegace i vlády byla pro okamžité odřeknutí účasti. S jakými pocity někteří členové jednání prožívali, nejlépe charakterizuje poznámka Jana Masaryka po návratu, že do Moskvy jel jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil se jako Stalinův pacholek. Na druhé straně je třeba uvést, že nátlak na Československo ze západní strany byl vykonáván rovněž velmi tvrdě v duchu začínající studené války. Vlády USA a Velké Británie svým vlivem prosadily diskriminační opatření při zastavení úvěrů v letech 1946-1947, které měly poskytnout USA, Světová banka a Velká Británie na rozvoj Čs. národního hospodářství (investiční úvěry, úvěry na nákup surovin). Pro Československo nastalo tíživé období v národním hospodářství, zvláště pak v zásobování obyvatelstva z důvodu katastrofálního sucha v létě 1947 a následné neúrody. Právě po odmítnutí účasti dodal Sovětský svaz Československu obilí a další suroviny. Obchodní smlouva ve výši 500 miliónů dolarů, uzavřená mezi oběma zeměmi v listopadu 1947 pomohla nakonec překonat problémy v zásobování i v průmyslu, zajistila suroviny a odbyt čs. výrobků a politicky pochopitelně velmi pomohla KSČ, usilující v té době o získání většiny voličů, což se podle některých příznaků v té době velmi nedařilo a KSČ spíše ztrácela vliv. Stalin měl zřejmě i tuto skutečnost na mysli, když si uvědomíme, že v téže době v mnoha oblastech SSSR byl hlad a nedostatek zboží.
Jednání o Marshallově plánu, který byl oficiálně nazván Program evropské obnovy (European Recovery Program - ERP), byla zahájena v Paříži za účasti 16 států dne 12. 7. 1947. Jejich společný požadavek činil 29 miliard, americká vláda pak předložila Kongresu žádost o částku 22,4 miliardy dolarů. Zákon byl schválen 3. 4. 1948 a předpokládal pomoc na čtyři roky. Rozdělování řídil Úřad pro hospodářskou spolupráci. 16. 4. 1948 účastnické státy vytvořily v Paříži Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), v létě téhož roku byla do této organizace zapojena i západní okupační pásma v Německu (Trizonie). Celkově bylo za čtyři roky z titulu Marshallova plánu rozděleno 13,36 miliardy dolarů v různé formě. Vedle toho ovšem západoevropské země obdržely další miliardy dolarů vojenské a technické pomoci v rámci dalších programů, vyvolaných rozvíjející se studenou válkou. Máme-li hodnotit Marshallův plán, lze na jedné straně konstatovat, že byl nutnou pomocí pro rozvoj Evropy a překonání důsledků války, byť díky okolnostem jen pro Evropu západní. Hospodářská rekonstrukce západní Evropy podle Marshallova plánu znamenala začátek kvalitativního převratu, zejména ve výrobních technologiích. Do běžného výrobního užití se dostalo mnoho nových technologií a materiálů užívaných v USA pro potřeby válečné výroby. Patřilo sem také zavádění nové výpočetní techniky (komputerizace) ve výrobní praxí. Západní Evropa se tak připojila ke druhé vědecké a průmyslové revoluci, která již probíhala v USA.
Tato pomoc podpořila západoevropské adresáty plánu nejen hospodářsky, ale přispěla též k politické stabilizaci. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že SSSR a další země východní Částí Evropy se od účasti odvrátily, došlo de facto k jasnému oddělení zemí do sfér vlivu, které se vytvořily na linii postupu spojeneckých vojsk na konci války. Naproti tomu v SSSR a zemích, které mu byly mocensky podřízeny, došlo k technologickému a vědeckému regresu a k tomu, že fakticky celá východní Evropa nezachytila tento nový trend. Poválečná rekonstrukce tu proto probíhala na základě starých technologií a růstu dosahovala především extenzívní cestou. Rozvoj nových vědeckých poznatků se navíc silně omezoval na sféru vznikajícího vojensko-průmyslového komplexu.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

7 SEO, Dog Pictures, Dog Photos, Puppy Pictures, Puppy Photos