Maďarská vláda v těchto dnech v praxi ukazuje, že je vlastně naprosto nepodstatné, jaký penzijní systém je uplatňován - když vláda potřebuje peníze, vždycky sáhne na největší balík: na důchody.

Penzijní systémy mají dva základní modely: Průběžný a fondový. Ty mají různé variace, kombinace a odlišnosti, ale v zásadě jiné nejsou. Každý z modelů má jiná rizika. U průběžných systémů se nejčastěji hovoří o demografickém riziku, u fondových o riziku tržním. Na horizontu 30 a více let je ovšem největším rizikem riziko politické. A v tomto případě vůbec nezáleží na tom, o který systém se jedná. Průběžný systém se dá změnit a tok peněz se převáží ve prospěch "státu", fondový se dá znárodnit.

Maďarská ukázka dokazuje, že zestátnění prostředků v penzijních fondech není pouze doménou Jižní Ameriky (viz Argentýna v roce 2001). Ostatně, nemusíme se vzdalovat ani z českého (tehdy československého) území. Stačí vzpomenout na slova Antonína Zápotockého: "Naše měna je pevná a měnová reforma nebude".

Člověka by až popadla skepse. Ať bude penzijní systém jakýkoli, bude vždy záležet na vládě, jestli se dožije našeho stáří. Co s tím?

Recept je poměrně jednoduchý: Hlídat politiky, aby utráceli jen tolik, kolik jim občané dají na daních, netolerovat deficitní rozpočty a - a to především - nepouštět do Parlamentu politickou reprezentaci, která slibuje, aniž prokáže, že na své sliby má peníze... a už vůbec je tam nepouštět, pokud se jedná o politiky, kteří jsou schopni své sliby splnit.